A odcházíme stranou krutých střelnic zlých kolotočů jarmarečních bud tohoto světa po staré jdem cestě od nikud nikam nikam odnikud (Jan Skácel/Na prázdné dlani kamínek)
Ten první smutek Nevím kde zemru Ten druhý smutek Nevím kdy to bude A poslední Nevím kde se na onom světě octnu Tak jsem to slyšel v písni Nechme tak Nechme jak zpívá píseň Dokažme Vzít za úzkost jak za kliku a vejít (Jan Skácel/Metličky)
A je to tak prosté jako zázrak A jako věčnost ve chvíli kdy zase znovu nebudeme jako jsme předtím nebyli (Jan Skácel/Sonet o lásce a modrém portugalu)
Vím, že někde čeká, čeká na každého. Potom nebudu. Na někoho čeká pod jabloní a na ty pyšné hlavy u dubu. (Jan Skácel/Celá v bílém)
Tolik se bojím ticha do němoty, té tíhy na stromech a věčnosti, co v lidech přestala. A nestydím se ani za nehet za svoji úzkost, Bože, ty to víš (Jan Skácel/Pořád)
Na čelo anděl pravou nohu klade hladně lámu chleba vzpomínek zamyšlený stín se za mnou krade Van smrti se lísá kolem čela kohout hvězdy zobe zpívá smrt se vyplašila (František Halas/kohout plaší smrt)
I já se bráním do posledního dechu, ani nevíte jak je to těžké, kdekdo dýchá do posledního dechu, proč najednou tak všichni dýchají? (Oldřich Mikulášek/Rukavička)
Na konci cesty tážeme se kam Já ale až přijde těžká chvíle já se nezeptám A ne snad nz bůhvíjaké pýchy To snad jenom proto že se ostýchám (Jan Skácel/Bez ptaní)
A zvony. Na bílých zvonicích zvony pro štíhlý vítr. A život se nám zdá. Není a je. Kohoutci slyší vodu. A u cest kalina. (Jan Skácel/Poledne)
Na konci cesty tážeme se kam Já ale až přijde těžká chvíle já se nezeptám A ne snad z bůhvíjaké pýchy To snad jenom proto že se ostýchám (Jan Skácel/Bez ptaní)
Listí žloutne, proč se mluví o věčně zelené písni života, listí žloutne a padá. Jen javor někdy prsty zatlačuje oči šedým myším. (Oldřich Mikulášek/Monotonie)
Potichu, tíško potichoučku budeme mlíti hladkou moučku svého těla. Já vím, že nikdy ji nesemelu, prášit se začne od květin a stane se jenom tím, čím, jak ty mně, se ti odvděčím-, důvěrně postýlku v stvolu tvém si stelu. (Oldřich Mikulášek/Postý
Pěšiny vedou do polí a končí kde nic nebolí a jabloně jsou plané A měsíc bílý srpek dne vyžírá ticho z kamene (Jan Skácel/Večer)
prev / next